Spolu s ostatními advokáty jsem zavzpomínal na 17. listopad 1989
Blíží se 17. listopad a já bilancuju. Mám jej rád z mnoha důvodů, ale hlavně proto, že jsem ho zažil. Já si to všechno pamatuju, řekl by Jindřich Šídlo. V ten den byl pátek. Bylo mi 11 let a chodil jsem do páté třídy. S babičkou a tříletým bráchou jsme šli odpoledne do cirkusu. Na Letnou! Která se o pár dní později zaplnila vlajkami a transparenty.
Pamatuju si, jak televize o pár dní později odvysílala nesestříhaný záznam zásahu na Národní třídě a jak u něj rodiče brečeli. Pamatuju si, jak z tehdejší ústavy vypadla vedoucí úloha komunistické strany a jak rodiče v ten večer bouchali sekt. Mohl jsem si připít s nimi.
Když noviny začaly psát svobodně, vzal jsem z naší schránky ranní Lidovou demokracii, ve škole z ní vystříhal a na nástěnku připevnil články. Naše třídní učitelka řekla, uděláme to pořádně, každý bude mít na starosti jedno téma a bude je aktualizovat.
Kdyby 17. listopad nepřišel, nejspíš bych rezignovaně vystudoval medicínu, a pak emigroval. Ale protože přišel, začal jsem se zajímat o politiku, média a právo. Ve svobodných médiích jsem pracoval pět let. Stal se advokátem, po čemž jsem toužil už od šesté třídy, a zastupoval proti státu restituenty. Jsem za to vděčný. Ta doba se nevrátí, ale kdykoli si na ni vzpomenu, ocitám se v ní znovu.