Nový klientský případ před Ústavním soudem: Rozsudky opatrovnických soudů by pro odčinění újmy nemělo být třeba nejprve výslovně změnit/zrušit pro jejich nezákonnost

V řízení o ústavní stížnosti zastupuji klienta, jemuž soudy odmítly přiznat náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené mu rozsudky opatrovnických soudů.

Zamítnutí žaloby zdůvodnily tím, že tyto rozsudky nebyly jako nezákonné výslovně zrušeny ani změněny, což je podmínkou pro odčinění újmy podle odškodňovacího zákona (č. 82/1998 Sb.). Nezrušil je Ústavní soud, ani je za nezákonné neoznačily samy opatrovnické soudy, když později při změně poměrů znovu rozhodovaly o výchově a výživě nezletilých dětí.

Z argumentů předestřených Ústavnímu soudu v ústavní stížnosti:

• obecné soudy vyložily podmínku dle § 8 odst. 1 odškodňovacího zákona přepjatě formalisticky, což vynikne o to víc, když k rušení pravomocných rozsudků opatrovnických soudů nedochází podle platného práva ani při pozdější úpravě péče soudu o nezletilé, protože opatrovnické soudy výroky tohoto typu rozsudků v případě změny poměrů toliko mění (§ 475 odst. 1 z. ř. s.), aniž jsou oprávněny zkoumat jejich předchozí správnost či nezákonnost (6 Cz 29/66)
  
• nepřípustnost výkladu založeného na přepjatém formalismu patří mezi elementární zásady činnosti orgánů veřejné moci, přičemž nerespektování tohoto požadavku obecnými soudy vede ve vztahu k účastníku řízení k porušení jeho základních práv, a to přinejmenším základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (II. ÚS 4139/16, III. ÚS 150/99)
  
• k dnešnímu dni neexistuje žádná sjednocující judikatura Nejvyššího soudu, ale ani nález Ústavního soudu, které by se vyrovnaly se stěžovatelovými námitkami, což je patrné z toho, že Nejvyšší soud argumentuje odškodňovací judikaturou týkající se škodních titulů v podobě trestních rozhodnutí, a nikoli těch civilních s klauzulí rebus sic stantibus.