Vzpomínka na kolegu advokáta Václava Vlka

Odešel kolega, jehož jsem si mnohem víc vážil, přesto a než nakolik s ním ne vždy a ve všem souhlasil, tak jako ani on nesouhlasil vždycky se mnou. Ale to nám nebránilo být spolu v posledních letech v častém kontaktu. Zvlášť potom, co o dost mladší advokáty, než byl on sám, zařadil na seznam vstávajících bojovníků. A vím, jak mi pak přiznal, že mu za to mnozí netleskali. "Ale já si budu psát a říkat, co chci," odpověděl mi tehdy s úsměvem.

Bavívali jsme se spolu otevřeně a o všem. O advokacii. O lidských právech. O médiích. O Španělsku. Po smutné zprávě z dnešního dne o kolegově úmrtí je to všechno, bohužel, už jen minulost. 

Cítím potřebu věnovat Václavu Vlkovi na jeho památku vzpomínku: Odešel člověk, jehož jsem si vážil za mnohé, ze všeho nejvíc však právě za to, že psal a říkal, co chtěl.