Komentář pro Hospodářské noviny: Prezidentovo zdůvodnění by před Ústavním soudem obstálo
Obdivovatel fašistické Itálie a nacistického Německa seděl naposledy v naší vládě – ano, byť šlo o vnucený protektorátní kabinet, i taková pohnutá a nepříjemná historie je a bude stále naší historií, nezavírejme před ní oči a poučme se z ní – před osmdesáti lety. Jmenoval se Emanuel Moravec a svým politickým válečným angažmá prodělal tento dřívější legionář a účastník bitvy u Zborova obrat věru kopernikovský.
Zatímco během první republiky přispíval, považován za odborníka na vojenství a mezinárodní vztahy, do demokratické Peroutkovy Přítomnosti a intelektuálních Bassových Lidových novin, za Protektorátu se nejen svými knihami a politickými aktivitami upsal nacistům. Jistě ne sám, on však nad všechny ostatní nejčastěji, nejvýrazněji, nejviditelněji a zřejmě i vnitřně nejpřesvědčivěji, zdvihal svou pravici ještě výše, než kam až vyskočí pes. Byl to právě on, kdo jako ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády navrhl, aby kabinet vypsal desetimilionovou odměnu pro každého, kdo přispěje k dopadení Heydrichových atentátníků.
Poválečné mezinárodní a národní právo osvobozených evropských států postavilo fašisty, nacisty, jejich organizace, symboly, kolaboranty a všechny skutky, jež jsou dodnes označované za zločiny proti lidskosti, před soud a odsoudilo. A zakázalo. Jednou provždy.
Zdvihat proto v dnešní době, se znalostí všech historických reálií pravici není klukovina, nedospělost, mladická nerozvážnost ani cokoli jiného. Nehajluje-li se v divadelní hře nebo v historickém filmu, jde o trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, spáchaný zpravidla, nikoli výlučně, v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví.
Už TGM říkával, že státy se udržují těmi idejemi, na nichž vznikly. Masarykovská první československá republika, jejíž ústavou z roku 1920 je náš současný základní zákon inspirovaný, byla obdobně jako dnešní Česká republika, jak se dočteme v její preambuli z roku 1992, založená na idejích lidské důstojnosti a svobody a úctě k lidským právům. Naše Listina základních práv a svobod jde ještě dál. A hrází proti všemu a všem, kdo by lidskou důstojnost, svobodu a lidská práva narušovali, je trestní zákoník.
Takto nahlíženo, při vědomí všech trpkých historických zkušeností, není dnes uveřejněný prezidentův apel na zachovávání loajality k hodnotovému řádu, vymezenému naším ústavním pořádkem, vůbec přísným ani přemrštěným kritériem pro jmenování budoucích členů vlády.
Důležitý právní výklad, nadčasový a platný i pro dnešní úvahy o "kompetenční žalobě" (správně jde o návrh Ústavnímu soudu, nikoli o žalobu), dovodil nikoli Ústavní soud, ten dosud žádné kompetenční spory mezi předsedou vlády a prezidentem o nejmenování ministrů neprojednával, nýbrž již před dvaceti lety Nejvyšší správní soud. Bylo tomu tak v případu kasační stížnosti kandidáta nejmenovaného do soudcovské funkce tehdejším prezidentem Václavem Klausem.
Hlava státu podle tohoto precedentu nemá se jmenováním soudců obecných soudů otálet a své případné rozhodnutí o jejich nejmenování má zdůvodnit. Tento imperativ "nezdržovat a zdůvodňovat" lze vztáhnout i na jmenování všech ostatních ústavních činitelů (soudci obecných soudů jsou též ústavní činitelé, jsou součástí moci soudní) prezidentem, tedy i na jmenování členů vlády.
Zdůvodnění zveřejněné dnes prezidentskou kanceláří, říkejme mu třeba Pavlovo síto, by z tohoto pohledu při případném přezkumu Ústavním soudem jednoznačně obstálo.